česky | deutsch

Obrazy - hospody

Různé cykly obrazů poděvouských hospod vznikaly během léta 1995 - 2005
Život v naší vesnické hospodě, tajně zachycen v mém skicáři, později zpracovávám v ateliéru do obrazů.



Hospoda Kovárna v Domažlicích

Kovárna 2014: namalované přímo v hospodě Kovárna (velikost zhruba 50x60 cm)

Kovárna 2011-2013: vnikly kresby a olejomalby (ve velkosti zhruba 70x90 cm)

K poslechu (česká nahrávka se připravuje):

Kovárna




Doris Windlin: Zápis z domažlické hospody Kovárna

Malá imprese z malířského života
Deset let jsem se zabývala hospodskou tématikou, ale v roce 2006 se tahle možnost prudce uzavřela. Poděvouská hospoda se převlékla do moderního kabátu jako pizzerie.
Po více než pěti letech jsem dostala chuť se k hospodským motivům vrátit.
Objevila jsem v Domažlicích putyku, která se jen tak nevidí!
Kovárna, vyhlášená hospoda v širokém okolí. Lehce opilé schody vedou dolů, nalevo je kovárna, napravo nenápadný vstup do hospody.
Nejdřív mě zarazila nezvyklá otevírací doba:
Pondělí až sobota od 7 do 19 hodin
Neděle od 9 do 17 hodin
S rozbušeným srdcem jsem stiskla kliku.

Kde jsem?
Vstup do tmavé chodby, podle hluku je poznat, kde je vchod do hospody. Překročím práh a stojím uprostřed hospody, u hlavního stolu! Hospoda běžela na plný provoz!! Když jsem vstoupila, bylo vteřinu ticho. Dělala jsem jako by nic a nenápadně jsem prošla do zadní části hospody, kde byl ještě stůl a volná židle, objednala jsem si malé pivo a vytáhla skicák.

Premiéra
Hurá! Dvě kresby mám v kapse. Zaplatila jsem a zeptala se hospodského, jestli můžu zase přijít kreslit. „Ano, jasně, kdykoliv,“ byla jeho odpověď.
Venku zase na čerstvém vzduchu, šťastná jako blecha!!! Nejenom že jsem našla hospodu s nevyčíslitelnou hodnotou, ale dokázala jsem vstoupit do toho brlohu úplně sama.

Den potom
Druhý den, ve středu 5. ledna 2011 jsem tam šla zase, abych neztratila odvahu.
Hospodský mě už vítal a dal mně dokonce svou židli. Tak jsem tam kreslila hned u pultu, poprvé přímo před lidmi. Jako na jevišti. Kolem stolu plno chlapů. Moje přítomnost jim nijak nevadila.
Přicházeli a odcházeli. Najednou slyším: „Chcípni hajzle“. Zvednu hlavu, hospodský pokrčí omluvně rameny a řekne: „To je pozdrav!“

Žena
Ve čtvrtek už šlo všechno samo, plno lidí a život. Sednu na lavici, vytáhnu skicák, a… změna. U stolu mezi chlapy sedí ženská!
Za chvíli si holka přisedne ke mně. Ukáže mně takového matného bílého pejska s dlouhýma ušima, že ho mám nakreslit. Dobrá! S mými portréty většinou lidé nejsou spokojeni, tak alespoň pejsek snad bude mlčet. Kreslím pejska, jak sedí na židli a stydí se jako já. Kreslím i pána v pozadí, který drží pejska tak, aby vypadal jako modelka.

Rada do života
Pejskovi se najednou zalíbí jeho nová role, sedí a divá se mi do očí… přivádí mě to do rozpaků. Holka se rozpovídá, že se příští rok bude vdávat a že jí mám ještě něco nakreslit. Nechápu co. Že prý vyrostla v dětském domově, že si koupila kozačky ve slevě u Vietnamců jen za 300 Kč. Ty staré už měla prošlapané.
Její očí si mě změřily: „Odkud jsi?“ „Jsem ze Švýcarska“. Chvilku mlčí, potom povídá: „No, nevadí!“
Vendula, tak se jmenovala, mně začala radit: Sbal tam tohoto chlapa, je to hodný kluk. Ale tamtoho ne, ten má holý zadek! Znovu řekla, že se bude vdávat, v létě,počtvrté.

Chleba
U pultu seděl Murphy. Už měl dost v sobě a pořád mluvil o tom, že tu vlastně sedí, protože musí koupit chleba. Celá hospoda už o chlebu věděla.
Hospodský mně ukázal lístek s nápisem: Jeden chléb prosím. „Tohle dávám hostům, když už neumí mluvit!“ vysvětluje.

Deštník
Ponořená do kreslení, slyším mužský hlas: „Sbal ji!“ Odpověď odněkud zněla:
„Ta je ale slušná.“
Do toho přišla jiná ženská, dala si panáka a hned zase odešla. Hospoda v plném proudu. Přišla třetí a zůstala. Předala na hlídání svůj deštník a začala hlasitě mluvit o své práci, o klientech… dlouho mě to netrklo.
Jela jsem domů, trochu jsem to musela rozdýchat. Mám přes víkend volno…

Tvrdá lavice
V pondělí jsem tam přišla zase.
Hospodský hlásal: „To by byl život být hadem, jenom ležíš a plazíš se.“ Měl skleněné oči, protože se vyspal chvilku až ráno přímo v hospodě, na tvrdé lavici.

Hlt piva
Pár dnů jsem vynechala a šla až dnes, ve čtvrtek 13. ledna 2011.
Hned ve dveřích jsem cítila jistou úlevu. „ Aha už je tady“, jako by mě čekali. Před výplatou bylo málo lidí, ale věrní, můj stůl byl jako vždy obsazen. Jak mě chlapi uviděli, prosil Punťa kamaráda. „Půjč mně hřeben.“ A Puntˇa se začal česat, vrátil hřeben. Potom se učesal i jeho kamarád. Musela jsem protestovat: „Pánové, takhle ne!!!“ Vzali to velmi vážně, pán sedící u dveří se nechtěl ani hnout. Musela jsem mu, připomenout, že je v hospodě a má před sebou pivo, ať se klidně napije. Napil se.

Zachránce
Přišel nový host, sedl si do čela stolu, vytáhl pár tisícovek a dal je sousedovi: „ Až to bude, tak to bude, mně na penězích zas tak nezáleží.“ Obdarovaný chlap jako hora se dal do breku, celou dobu nemohl zadržet slzy, objímal kamaráda a pořád děkoval.

Žena z povolání
Otevřely se dveře a hned po hlase jsem ji poznala. Byla to ta žena z povolání z minulého čtvrtka. Přišla mě nějak smutná, sedla si ke chlapům a dala se s nimi do řečí. Punťa poručil štamprle: „Na Lenina a jeho ženu Stalina!“

Zakázka
Nějak mám štěstí na ženské, které sedí v hospodě. Sotva jsem přišla, byla u mne a ukázala mi černobílou fotografii své mámy. „Nakresli mi ji, prosííííím!“
Vymlouvám se: „Neumím to, kreslím škaredé chlapy, pěkné ženské neumím.“ Výmluva nezabrala. „ Víš, co to pro mne bude znamenat, když ji nakreslíš.“
„Dobře“ změkla jsem a pustila se do kreslení. Byla s výsledkem velmi spokojená, vzala mně tužku a ještě něco na obrázku vylepšila. Poděkovala, vzala moje plné pivo a šla dozadu.

Prázdná sklenice
Koukám, na lavici zůstala její sklenice a v ní slza piva.
Dělala jsem jako nic. Hospodský, můj osobní strážce, zabručel:
“Kde máš pivo?“ „Odešlo dozadu.“ Na uklidnění hospodského jsem použila klasickou českou větu: “Neřeš to!“ Psychologie zabrala. Natočil mně čerstvé malé pivo a postavil je vedle mě na lavici. Pak si přisedl ke mně a začal komentovat mé kresby: „Tohle je Kulička, tamto Punťa…“ Bác! Mé vzácné pivo se octlo na podlaze.
Podlaha byla umytá a já zůstala střízlivá.

Kulička
Vedle mě u kamen seděl Kulička, drobný vousatý chlap v maskáčích. „Nekresli mě!“ bručel pod vousy. Asi za půl hodiny přišla jeho manželka: „Pojď domu!“ Nemůžu, ona mě kreslí!“

Rambo
Kreslím Ramba, drobného chlapa s tlustými kostěnými brýlemi. Dělá drahoty a kroutí se jak krocan, když pozná, že ho kreslím. Do hospody přijde fešák a sedne si přímo naproti. Rambo tenkým hlasem protestuje: „Ona už mě nebude vidět!“

Účet
Vedle mě se otvírají dveře, než pochopím, kdo to je, běhá už něco černého chlupatého kolem mé nohy a přímo do kuchyně. Hospodský za psem.
Hospodský se vrátí, v ruce kost, během toho, co pes žere, píše na lístek: Kuře 20 Kč a strčí ho psovi za obojek. Pán si toho všimne a hospodský komentuje suše: „Má taky svůj lístek!“
Pak pouští pejska do zahrady: „Neboj, zaklepe, až bude chtít dovnitř“, uklidní mě.

Pro psychiatra
Kovář se přijde ohřát ke kamnům a tiše promluví: „Tady nejsou jenom typy pro malířku, ale i pro psychiatra. Dva by se tady uživili“. Hospodský dodává: „A pak by zapadli mezi nás!“
Kovář jde zpátky do práce. Ve dveřích rachot, pes zaklepal!

Zakouřený skicák
Za půl hodiny se zase objeví kovář, hodí kus železa na lavici a povídá na hospodského: „Řekni mu stovku!“ Odchází. Zůstal po něm obrovský otisk boty na rohožce. Golem napadlo mě.
Ještě se mi nestalo, aby můj skicák po pár hodinách pobytu v nějakém prostoru páchl kouřem tak jako v Kovárně …

Závěr
Můj úkol v hospodě Kovárna nespočíval jenom v pozorování scének a jejich rychlém zachycení do mého skicáku, ale především jsem musela chlapy v hospodě přesvědčit, že jsem přišla opravdu jenom kvůli kreslení. Moje vytrvalost v práci mně získala jejich respekt. Po krátké době jsem poznala, že jsou mi ti lidé blízcí, i když nevím nic z jejich osobního života. Tak jsem se jako malířka stala na krátkou dobu součástí jejich hospodského života.


D. Windlin 2011