Obrazy - městský život

V scenériích Městský život, Moskva a Berlin hledám nejen spojení figury v pohybu s městskou architekturou, ale hlavně jedinečnost a zvláštnost místa, lidí a národa. Jeho současnost i minulost.

Karlovy Vary

Doris Windlin: Neskutečný příběh, aneb dvě malířky v Karlových Varech

V letošním roce byla v našem malířském plánu dvě města: Karlovy Vary a Praha. Do Karlových Varů jsme vyrazily dvě, Kateřina Rutherford a já. Obě jsme členky české umělecké skupiny Experiment 2. Kvůli tomu, abychom spolu mohly ve Varech malovat, přiletěla Katka z USA.

Karlovy Vary jsou známé lázeňské město proslulé svými dvanácti prameny s teplou i studenou minerální vodou, která prýští přímo ze země a má ozdravující účinky. Tedy ideální místo pro dvě malířky, které chtějí změnit svou malířskou životosprávu. Aspoň jsme si to tak představovaly. Odhodlány splnit svá předsevzetí, pustily jsme se hned do práce. Nejdříve mi Katka chtěla ukázat město. „Teď se podíváme po okolí, a pak se rozhodneme, kde budeme malovat.“ Při těch slovech jsme už měly v kabelkách typický lázeňský džbánek se zobáčkem na ochutnávání léčivých vod. U prvního pramene jsme je naplnily. Hned po prvním hltu následoval hrozný výkřik. Ne můj, ale Katčin, já jsem svůj džbánek držela za zobáček a pila jako z půllitru. Jen 70°C horká minerální voda byla příliš i pro mě. Ozdobný zobáček se totiž používá jako slámka, která vodu zároveň ochlazuje. „Jak jsem to jen mohla vědět!“ zkouším se bránit! Ve Varech je totiž nazdobené úplně všechno, i ty dřevěné, bíle natřené 100 metrů dlouhé kolonády. Jen tak, pro parádu!. „Tam ta krása přeci taky nemá žádný hluboký smysl!“

Při procházce městem jsem nevycházela z údivu. Různě rozmístěné parky osázené zářícími květinami s bíle natřenými lavičkami přímo vyzývaly k odpočinku. Prostě jen si tak sedět na slunci, číst a posrkávat slanou vodu. A to všechno pozoruje zprostřed parku jedna z takových těch pyšných soch, co všechno s mlčením pozorují.

Něco z této atmosféry jsem už zažila v jedné světové metropoli. Jen je tady všechno nějak menší, klidnější a určitě přehlednější. Už se vůbec nedivím, že tahle atmosféra přitahuje ruské návštěvníky.

Co se týče mých zkušeností s malováním městských témat, nejsem žádný začátečník, mám už poměrně dobrou přípravu z Moskvy a Berlína.

Malířský stojan jsem postavila hned vedle altánku s „Hadím pramenem.“ Stojím a pozoruji lázeňské hosty, jak trpělivě stojí fronty u pramene, aby si mohli naplnit své flaštičky a džbánečky, a pak se zase roztrousili do různých koutů města. Všelijakými barevnými skvrnami jsem se pokoušela lidi zachytit aspoň na plátně a k tomu všemu ta secesní architektura altánku…tedy, vůbec to nebyl lehký úkol.

Druhý den, ve středu, jsem se postavila přímo naproti kavárně Elefant na kraj ulice, kde chodili kolem lázeňští hosté. Malovala jsem kostel sv. Magdaleny a Vřídelní kolonádu s typickou lázeňskou architekturou se všemi těmi barevnými lidičkami, kteří proudili proti mně. Obklíčily mě celé skupiny. Lidé mně zvědavě koukali přes ramena a kladli mi otázky ve všech světových jazycích. Fotoaparáty cvakaly, videokamery mě sledovaly při malování. Někteří jen rychle vytáhli foťák a zase zmizeli.

Odpoledne jsem už byla odvážnější a postavila jsem stojan přímo na silnici u betonového mostu. Rozhodla jsem se pro kompozici s pohledem na řeku Teplou s jejími dozadu se táhnoucími mosty a mnohotvárnými frontami domů s „nóbl“ hotelem Pupp v pozadí. Za řadou domů jsou romantické kopce s tmavými zalesněnými svahy s kilometry dlouhými lesními cestami. Neuvěřitelná kombinace, a to nejen barevně. A opět lidé v popředí prohlížejí výkladní skříně a promenádují se v elegantním letním oblečení. Najednou je všechno ještě živější a barevnější.

První den začal dobře, se dvěma městskými motivy uprostřed lázeňského života, a tak jsem se těšila na příští dny, hlavně na svou práci, na malování. Večer, sotva jsem umyla štětce a paletu, začala mě Katka ponoukat: „ Pojď, jdeme na jedno, teď hned!“ „V malířském oblečení a s rukama od barev?“ Pěkný kontrast s luxusním lázeňským životem. Ale v hospodě Johny nás takové myšlenky rychle přešly. Diskutovaly jsme o malování, umění a životě. Najednou se objevily na našem stole skleničky plné vodky. Ze kterého kouta světa se tu asi objevily? Čekal nás multikulturní večer. Bylo slyšet moravské, švýcarské, ukrajinské a ruské lidové písně. Na druhý den se rozšířila pověst, že v Grandhotelu Pupp malířky tancovaly až do rána.

Ale zpět k faktům!

Středeční ráno bylo trošku tvrdší, ale malovalo se přesto celý den! S předsevzetím jít tentokrát brzy spát.

Slunečné čtvrteční ráno a policisté v modrém

Svěží a plné energie jsme se ve čtvrtek ráno daly do práce. Natěšená na malování jsem venku postavila plátno na stojan, vymačkala barvy na paletu a chtěla jsem osvěžit svůj obraz barevnými skvrnami. Z mého nadšení mě ale záhy vyvedli dva policisté v modrém tričku, kteří přijeli za námi na kole.
P.: „Dobrý den. Máte povolení?“
D.: „Povolení k čemu?“
P.: „Za čtvereční metr, na němž stojíte!“
D.: „Cože? Potřebuji povolení k tomu, abych tady mohla malovat?“ To si snad děláte legraci. Že ano?“
P.: „Není to vtip, vy musíte mít povolení.“
D.: „Tak to je pro mě něco nového, já jsem malovala v Berlíně, v Moskvě a také ve Švýcarsku, všude tam může malíř malovat kdekoliv. Něco takového jsem ještě neslyšela!“
P.: „Ale tady musíte mít to povolení. Pro čtvereční metr, na kterém stojíte.“

Zkusila jsem něco jiného: „Mohla bych malovat, kdybych stála tady přímo u zdi?“ „Ne, nejdříve musíte mít povolení“, byla definitivní slova policistů, nasedli na svá kola a odjeli. Katka u toho nebyla, našla mě deprimovanou, jak balím své malířské krámy a kroutím hlavou. Pořád myslela, že to byl vtip, ona viděla policisty jen zezadu, jako modrý, mizící bod.

Ale číšník z vedlejší kavárny to Katce potvrdil, ta situace se odehrála přímo před jeho očima.

Z úřadu do úřadu

1. zastavení: Pěší policisté na silnici

Když jsme se daly na cestu, potkaly jsme dva pěší policisty. Katka se hned na ně vrhla: „ Dobrý den! Máme problém, můžete nám pomoci? Máme jen stojan a barvy a malujeme tady na nábřeží a teď tu byli dva policisti a zakázali nám malovat. Prý potřebujeme nejdřív nějaké povolení.“ Dívali se na nás bezradně, až konečně našli řešení: „Dáme vám telefonní číslo příslušné policejní stanice, jednoduše zavolejte a zeptejte se na to.“ „ Super! Srdečně děkuji!“ Katka hned namačkala číslo, když se ohlásili, spustila: „ Dobrý den, máme problém, my máme stojan a …..“, najednou byla přerušena. „ Promiňte, vy voláte na tísňovou linku, obraťte se prosím přímo na policejní stanici.“

2. zastavení: Policejní stanice – oddělení pro veřejnou dopravu

„Dobrý den, jaké máte auto?“ Katka: „Ne, my nemáme žádné auto, ale jen malířský stojan a malujeme na nábřeží a vy prý nám máte vydat povolení.“ Policista v okénku: „Tady je oddělení pro veřejnou dopravu, povolení k vjezdu pro auta.“ Katka: „Ano, to víme, ale oni nás sem poslali.“ Policista: „Prodáváte něco?“ Katka: „Neprodáváme nic, my jenom malujeme.“ Našemu trochu bezradnému policistovi přišel na pomoc druhý, suverénnější a poučil nás: „Podívejte, když si postavíte na magistrále mrazák, tak musíte čtvereční metry, které zabere, také zaplatit!“ Vykulily jsme jen oči a Katka polkla naprázdno. Potom jsme byly poslány na Městskou správu – oddělení pro hromadnou dopravu.

3. zastavení: Městská správa – oddělení pro hromadnou dopravu

Na recepci se vše opakuje, už počtvrté: „My máme stojan….“ Po několika telefonátech jsme byly poslány do nejvyššího patra. Mladá slečna na recepci na nás volá: „Nejezděte výtahem, ten je moc pomalý, to byste tam nedojely nikdy!“ Konečně jsme po dlouhém hledání našly dámu Š., a tím začalo naše čtvrté zastavení…

4. zastavení: Městská správa – oddělení pro hromadou dopravu

Dáma Š. z úřadu, přívětivě: „Mohu vám nějak pomoci?“
Katka: „Ano, my máme stojan a…“
Dáma Š. sebevědomě: „Samozřejmě potřebujete povolení. Musíte platit nájem. Musíte platit nájem za 1 čtvereční metr, na kterém stojíte, když malujete. A ten stojí 20 Kč za den. A vy tu nejste vůbec registrované. Kdyby vás bylo alespoň 12 malířů, tak bych vás mohla zařadit pod paragrafy, platící pro portrétisty, kteří zde malují během Filmového festivalu. Protože jste jen dvě, tak to bohužel nejde. Je mi líto.“
Katka: „Ale my nic neprodáváme, my jen malujeme před motivem.“
Dáma Š. „ Na tom nezáleží.“
Katka: „A kdybychom malovaly mimo lázeňskou zónu, třeba u paneláku tam nahoře, tak bychom také potřebovaly povolení?“
Dáma Š. : „Ano, i tam byste potřebovaly povolení, všude po celé republice.“
Já jsem ze sebe vyrazila: „Tomu nevěřím, já jsem malovala v Berlíně, v Moskvě, ve Švýcarsku a takový nesmysl jsem nikdy neslyšela.“
Dáma Š. zůstává neoblomná.
Katka dodává: „ Také Lebeda* tady maloval.“ (*Lebeda Otakar je malíř, patřil mezi české impresionisty a byl současníkem Antonína Slavíčka!)
Dáma Š., která si pod pojmem Lebeda představovala asi nějakou nemoc, Katku přísně napomíná: „Nezvyšujte prosím hlas!“ Potom dáma Š. opět věcně dodala: „Když si teď podáte žádost, že chcete v Karlových Varech malovat, tak do 30 dnů obdržíte pozitivní odpověď´a můžete zde malovat.“
Katka: „Cože? Až za 30 dní, to už tu dávno nebudeme. My potřebujeme pouze dva dny, abychom mohly dokončit své obrazy, nic víc!“ A trucovitě dodala: „Co když budeme malovat bez povolení?“
Dáma Š. „Potom musíte počítat s pokutou 2000 Kč.“
Já jsem ze sebe nemohla vydat ani hlásku, ze vzteku a smutku. Než jsme to vzdaly, udělala Katka poslední pokus: „Co byste dělala vy v naší situaci?“
Dáma Š. se shovívavě usmála: „Ti policisté byli příliš důslední, měly jste použít svůj šarm, jste přece ještě mladé, nebo ne?“ To bylo příliš, mně se vrazila krev do hlavy.
Dáma Š. se k nám naposled obrátila a klidně se zeptala: „Mohu pro vás ještě něco udělat?“
„Ne, vůbec nic! Ale co potřebujeme, je víno!“ odpověděla jsem bez šarmu a obě jsme rychle opustily kancelář.

5. zastavení: Blázinec anebo pocit, že se tam brzy dostanem

V kavárně Becherovka objednala Katka dvě vína a dva poháry. Já jsem spláchla svoje slzy mým a Katčiným vínem a Katka svou frustraci dvěma poháry. Seděla jsem a přede mnou se promítal celý můj malířský život v plné realitě, se všemi těžkostmi a boji o přežití! Při všech těch trablech jsem měla vždycky aspoň jeden pocit jistoty a to jistoty svobody, která je k nezaplacení. Svobody, že si můžu malovat, co chci a kde chci. A teď´? A teď tedy musím obětovat i to poslední, tuto svobodu? Zatímco já jsem se utápěla v slzách, byla Katka aktivní, všude možně telefonovala ohledně naší věci. Telefonovala také našemu novému známému A., kterému to všechno připadalo jako špatný vtip. Ten pro nás okamžitě přijel a autem nás dovezl do naší „domovské hospody“ Johny. Hospodský prošpikoval naše zážitky ještě svými pikantními příběhy a tak se vášnivě diskutovalo. Jen já jsem seděla, jako kdyby mi sebrali duši, byla jsem určitě nejubožejší ze všech tvorů, jakého Karlovy Vary mohly spatřit. A., kterému tu vše připadalo neskutečné, zavolal zástupci starosty města a vysvětlil mu celou věc. Tak jsme dostali povolení přímo shora. S ulehčením, ale vnitřně vyčerpaná jsem postavila svůj stojan znova na kraj silnice a začala zase malovat. Ale moje oči stále těkavě pozorovaly, jestli se někde v dáli neobjeví dva modré body, jestli je všechno v pořádku. Ještě jsme zůstaly dva dny, abychom mohly naše komplikované obrazy dokončit. Pokaždé, když kolem pomaličku projíždělo policejní auto, nebo procházeli po dvou pěší policisté, se mi vždycky zarazil dech.

Ale zdálo se, že si nás nikdo nevšímá. Díky, naši strážní andělé! V neděli jsme se rozloučily s Karlovými Vary a cestou domů jsem dostala SMS od Zuzany D., která mezitím vyhledala všechny příslušné paragrafy a našla následující: „Máte právo pohybu na veřejném prostranství, když nikoho svým pobytem neomezujete v jeho právu na toto prostranství ani neohrožujete na zdraví a životě. Nepoužíváte toto prostranství k vlastnímu obohacení ani k žádné jiné komerční činnosti. Pa. Z“

Poznámka

O několik dní později, když už jsme s Katkou malovaly v Praze, nám přišlo sdělení ze třetí ruky, že od 12. 7. 2011, tedy několik málo dní před naším příjezdem do Karlových Varů, přišlo nové nařízení, platné jen pro Karlovy Vary. Toto nařízení se ale týká pouze natáčení filmů a televizních programů. O malování v plenéru tam není nic. S tím se nám policie omluvila a slíbila, že se to už nikdy nestane. Asi si budou muset ta nová nařízení skutečně pořádně přečíst!

Závěrečné slovo

Neměla jsem v úmyslu některá povolání zesměšňovat nebo ztrapňovat. Chtěla jsem zde jen podat naši paradoxní situaci tak, jak se opravdu odehrála. Tak to v dnešní době bohužel je: Když se jako malířka namáhám, abych odvedla poctivou práci přímo před motivem, tak si okolí hned myslí, že jde o kšeft a myslí jen na profit. Kdo se byl už někdy podívat do malířského ateliéru, ten viděl, jak se časem nahromadí obrazy, o které zřejmě nikdo nemá zájem. A mám kvůli tomu pověsit svoje malířské řemeslo na hřebík? Jen proto, že je to těžké? Ne, protože malíř má sloužit umění a ne hospodářství a ekonomice. A kde se vlastně naši současní malíři schovávají, že už působí jako kuriozita nebo dokonce rušivý element, když si někdo venku, před motivem postaví stojan.

Doris Windlin podzim 2011
Překlad: Jan Kutra, Hanka Novotná

Moskevské střípky

Moskva 2009

Výstava a kreslení v Moskvě:
Napadlo by Vás někdy, že budete mít v Moskvě v Centrálním domě umění výstavu obrazů? Mě ani ve snu!
A přece, Bohumil Fiala to dokázal. S tím jsem dostala šanci ukázat mé obrazy v ruské metropoli a zároveň mě to umožnilo tohle neobvyklé velkoměsto blíže poznat a zachytit do mého skicáku. Kreslila jsem za každého počasí ve městě, venku, na silnici, v metru, v parku. Prostě všude, kde se dalo postavit.

Scény a situace z velkoměstského života:
Všechno je v pohybu, nepřetržitě!
Plechové kolony aut se proplétají ulicemi, lidé se hemží na chodnících jako mravenci v mraveništi. To je výzva pro kreslíře!
Moskvané nedodržují domluvený čas. Krásné ženy čekají na své milence déle, než jinde ve světě a muži na tom nejsou lépe. Buď máte času spoustu, nebo žádný!
Dlouhé řady domů se táhnou do nekonečna. Kabely s elektrickým proudem prolínají vzduch, jako sítě pavučin.
Ráj pro malíře, který hledá inspiraci! Během mého čtyřtýdenního pobytu jsem udělala asi devadesát kreseb pohlednicového formátu tužkou na papíře.

Práce v ateliéru:
Výstava v Centrálním domě umění byla úspěšná, byl to krásný zážitek. Doma v Poděvousích jsem pracovala dále na těch motivech v mém atelieru. Tak vznikla během zimy 2009/ 10 série dvaceti moskevských obrazů olej na plátně formátu 40x50 cm. Většinou podle kreseb a stále ještě svěžího zážitku a dojmů z Moskvy.

Spisovatel a malířka:
Nápady se nevymyslí, nápady se nachází!
Během našeho putování Moskvou mně Bohumil Fiala ukázal všechny zákoutí, abych dostala celkovou představu o městě a jejích obyvatelích, o Rusech. Tím mi přiblížil zároveň své psaní, svou literární činnost. Spíš to zatajoval, než aby se tím chlubil. Přesto už vydal dvě odborné knížky a třetí čeká na vydání. Kromě toho mu vychází články v českých časopisech o Moskvě.
V tom přišel nápad: Proč vlastně neudělat brožuru o Moskvě společně. On se svými trefnými, živými texty a já s mými obrazy. Spolupráce spisovatele a malířky by měla mít název „Moskevské střípky“.

Od brožury ke knize
Když se idea začala uskutečňovat, nápady rostly. Brzy se ukázalo, že brožura stačit nebude. Tedy kniha a hned trojjazyčně: česky, německy a rusky. Náš sponzor? Kdo jiný než Ruská vodka Stolichnaya. Není to typické?

Mimochodem
„Moskevské střípky“ jsou možná jen začátkem většího projektu. Bylo by lákavé, stejným způsobem, jakým jsme prožily Moskvu, zachytit slovem a obrazem i jiná evropská velkoměsta. Kdo ví?

D. Windlin
srpen 2010

Malování v Berlíně

Hlásím se zpátky z Berlína. Byl to opravdu zážitek. Až na to, že jsem tam za ty dva týdny skoro zmrzla. V maringotce, kde jsem bydlela, nebylo o nic lépe. Jen ve spacáku, přikryta dvěma vlněnými dekami a závěsem, bylo možné se trochu zahřát.

První týden jsem strávila pátráním po různých městských čtvrtích a jejich minulosti. Sbírala jsem dojmy a nechala jsem město na sebe působit. Zbytek času jsem malovala jako o život. Venku, ve městě, přímo před motivem. Sedě na stoličce, zabalená do tolika hadrů tak, abych se mohla ještě pohybovat.

Tak vzniklo 21 malých olejů z různých městských koutů. Od slavného Alexanderplatzu po Bahnhof Mitte a kolem televizní věže. Nová a stará architektura, čerstvě opravené domy vedle zbouraných budov, všechno vedle sebe. Chodci a turisté chodili zvědavě kolem. Cvakali fotoaparáty, aby zachytili „typickou berlínskou malířku“, pro svou sbírku. Rychlý pohled na obraz, krátký komentář, úsměv a zase byli přič.

Jedna příhoda mě opravdu dojala. Dvě malé holčičky na kolečkových bruslích projely okolo. Zastavily na nejbližším rohu a něco spolu domlouvaly. Nesměle a pomaličku se vrátily ke mně a podaly mně plnou hrst drobných mincí!

Zničená, utahaná, ale šťastná, s vědomím, že se někdy vrátím a budu pokračovat v tom, co jsem začala, jsem opustila město s různorodou tváří po dvoutýdenní známosti.

D. Windlin
koncem května 2010